Cesta za štěstím.
 

Je úterý ráno a právě mi zvoní budík. "Ach jo, zase škola" vzdychnu si. Zajdu do koupelny, která je hned vedle mého pokoje a umyju se. Vrátím se do pokoje, hodím na sebe džíny, triko a svetr, jdu zase do koupelny udělat si copánky a do pěti minut sedím u stolu. "Lauro, neboj, už budou ty míchaná vajíčka já sem zaspala" mluví na mě ospalá mamka která je ještě rozcuchaná. "Mami ty dnes vypadáš..stihneš to do práce?" mám starost, protože kdyby mamku vyhodili z práce, nevím, jak by jsme vyžili. "Neboj, vše stihnu, já si vezmu musli tyčinku a bude, dnes to přežiju..tedy snad" vzdychne máma, dá amoletu na stůl a utíká do jejího pokoje. Něco na sebe hodí, letí do koupelny, učeše se, turbem si vyčistí zuby a dá si žvýkačku a už letí. Takhle ji znám, dkyž zaspí do práce. Když sem byla malá, vždy jsem se jí matola u noh, takže už skoro vím, co dělá.
Jen se stihnu najíst, dát si svačinu do batohu a už tu zvoní Hanka. "Ahoj Hani, jen se obuju a letím!" zařvala jsem z okna a utíkala se obout. Výtahem nepojedu, neboť v něm jede paní Kolková a to už je setsakra stará paní! Schody beru po dvou a už jsem před našim dvaceti patrovým panelákem. "Učila ses na test z angličtiny? Paní učitelka říkala, že kdo se neučil, má smůlu." řekla Hanka. "Pane bože! já se neučila! máma se bude zlovit. ach jo! že já vždycky zapomenu!" celá naštvaná sem hubovala sama sebe.